Maďarsko 1979 – Vecsembüki

 

Sestup do nejhlubší maďarské propasti (- 245 m)

 

Termín:

28. 4. 1979 – 1. 5. 1979

 

Účast:

Speleoklub Zakopane: Ewa Bartosz, Krzysztof Dudzinski

ČSS: Lojza Nejezchleb (SK ZK ROH ČKD Blansko), Karel Ondra (SK ZK ROH ADAST Adamov), Zdeněk Tesařík (SK Brno 06 20), já  (SK Brno 06 20)

Skupina Vass Imre: Zoltán Házi, Jožka Kovács a mnoho dalších

 

Zapsal:

Ota Brouk

 

1. den – sobota 28. 4.

Od domu jsem vyjel o ¼ na 6. U Zdenka jsem byl asi kolem ½ 6. Zde se napakoval a jeli jsme za Karlem, kde byl i Lojza. Všechno jsme naložili a jeli jsme prvně pro benzím. Pak jsme jeli směrem na Hradiště, Trenčín, Zvolen, Šafárikovo až do Plešivce. Zde už na nás čekali Poláci. Byli zde už o den dříve, protože kdyby vyjeli ten den jak my, na sraz by se nedostali. A tak spali v čekárně. Naložili jsme je do auta a jeli jsme s nima na hranice Domica – Aggtelek. zde se stalo, že Poláky nepustili přes hranice, protože přechod je jen pro ČSSR a MLR. Tak jsem je tedy znovu naložil a jel s nima zas do Plešivce. Tam jsem naložil Lojzu a Karla a dovezl je na přechod. Ti s klidem přešli a my odjeli znovu do Plešivce. Zde jsme zas naložili Poláky a jeli jsme s nima na nejbližší přechod, který byl až u Košic. Celá zajížďka byla asi 180  km. Pak jsme se po maďarské straně vraceli k hotelu u Aggteleckých jeskyní, kde na nás čekali Maďaři s Lojzem a Karlem. Pak jsme odjeli na jejich základnu a tam se ubytovali. Šli jsme spát asi kolem 22 hod.

 

2. den – neděle 29. 4.

Dnes jsme se vzbudili asi v 7 hod. Byl před námi úkol, pro který jsme sem vlastně přijeli, sestup do nejhlubší maďarské propasti. Asi kolem 8. hodiny vyjíždíme k jedné základně další skupiny, kde se taky převlékáme. Asi kolem 9. hodiny za stálého deště vyrážíme k propasti. Cesta vede neustále do kopce a tak již převlečení jdeme, obtíženi lany, výzbrojí a kanystrem vody. Asi o ½ 11. jsme u propasti. Je to docela pěkný vchod a dosti široký. Trochu odpočíváme a pak začínáme slaňovat. První studna je asi 65 metrů, je celá v luftu, největší problém je zde přestupování na uzlech, protože Maďaři nemají tak dlouhá lana. Další nevýhoda byla v tom, že všichni jsme na sebe čekali, až slaníme, a tím se všechno začlo prodlužovat. Potom jsme začli slízat přes menší stupínky, kde byly železné žebře. Po chvíli jsme dolezli nad plošinku nad nejhlubší propast tohoto systému, hlubokou 90 m. Už nad ní začínal nepříjemný skap vody a začínalo nám být trochu zima. Natáhli jsme do propasti lano a začlo se slaňovat. První 4 slanili dobře, Poláci chtěli však slaňovat po delším laně (tj. po polském) a tak ho spustili taky do propasti. V tu chvíli začal bordel v lanech a vše se začlo ještě více prodlužovat. Slaňování tak hlubokou studnou s tím, že se ještě jedno lano zaplétá do druhého, je velmi nepříjemné a už bych tak nikdy nechtěl slaňovat. Za další bylo slanění nepříjemné v tom, že celou propastí padala voda a ten, kdo neměl kombinézu, byl celý promočený, o cestě nahoru ani nemluvím. Pod devadesátkou jsme se rozdělili na 2 skupiny, jedna sjela až úplně na dno (Jožka, Karel, Lojza, Zdeněk) a ostatní. Pak jsme na dno sjeli i my. Dno vypadalo dost divně, hlavně moc bláta a znovu nepříjemný skap vody. Moc dlouho jsme se zde nezdržovali, ale i tak jsme zde byli douho, protože lana byly neustále obsazeny.

Při této akci se vyskytlo dost problémů, kterých bychom se měli postupem času vyvarovat, je jasné, že se chyb nejlépe zbavujeme tím, že znovu a znovu jsme na akcích i složitějších, než byla tato, protože lezení venku po gibsech se absolutně nedá srovnat s těmi podmínkami, které jsou dole.

Chyby, kterých bychom se měli co nejdříve vyvarovat:

Mít všichni nepromokavé kombinézy, s tím, aby se neshrnovaly nohavice, tj. s gumou, nejlépe na tom mít našité štulpny, aby se bez problémů mohlo chodit i vodou. Pod kombinézou mít takové části oděvu, které hřejí i za mokra. Přilbu mít kolem uší na 2 šňůrky a né na jednu, aby pořád spadávala, také vidím vhodnější osvětlení plochými bateriemi a né těžkými nifkami. Každý by měl mít nový osobní batoh a né takévé nesmysly, co za batohy vydáváme. Pořád nám padají, nedá se s tím pořádně lézt a vytahovat na laně už vůbec né.

Na slaňování se nejlépe osvědčila osmička, i když dvojitý petzl podle Hipmana je také dobrý. Slaňování přes karabinu je dobré, pokud nejsou lana zablácená. Jak se trochu zablátí, lano jede pomaleji, to by však nevadilo, horší je, že šroub a hlavně závity jsou strašně zaneseny bahnem a při troše zkřehlých rukách není člověk moc schopen vyvinout i tak malou sílu, která je nutná k odšroubování šroubu. Při slaňování je dobré se jistit přes jümar, i když to má své problémy. Zaseknutí jümaru a znovu stoupání a znovu stoupání do 2 gibsů a pak zase slanění. Nevidím vhodné mít v propastech dvě lana, protože se hrozně zaplétají, aspoň nám nedělala nikdy moc dobroty. Spíš vidím lepší nést jedno lano navíc, a vždy při slanění prvního odjistit a pak lano vytáhnout nahoru, aby se nezaplétalo. Pro případ mít však jedno lano vždy k dispozici.

Ideální složení expedice, která se dá zvládnout bez bivaku je 8 lidí. 4 lidi lana natahují. Tato skupina jde před druhou skupinou, která lana vytahuje asi 4 hodiny. To bohatě stačí. Přednost mají všichni členové, kteří slaňují dolů. Postupem času jsme zjistili, že tohle je nejlepší věšení, protože při křížení vznikají jinak strašné problémy.

Skupina 4 lidí tvoří družstvo, to se však člení na podskupiny. Ani né tak při sestupu, to není až tak nutné, ale hlavně při výstupu. Na dva a dva. Tato dvojice je na sobě bezpodmínečně závislá. Vyleze studnu první z té dvojice, pak druhý z té dvojice a přemístí se dál na další, pokud to není nepřehledný systém, avšak tyto dvě podskupiny mezi sebou musí neustále udržovat kontakt. Nikdo v jeskyni, ani ve studni, nesmí zůstat sám, aby nevzniklo tzv. dohánění, při kterém je je krok k maléru. Při vystoupení jedné podskupiny se čeká na druhou, i kdyby byla na pokraji vyčerpání. Největší problém, který je zatím málo řešitelný, je dorozumívání v hlubokých studnách. Nejlépe je píšťalkou si domluvit signály, ještě lépe telefony, nejlépe vysílačkami. Nevím, jestli jsem napsal všechny postřehy, ale budu to psát po každé větší akci. Až se snad nakonec vyhnem všem chybám, i když v to nedoufám.

 

Dvě propasti jsme vylezli asi po 14 hodinách pobytu v podzemí.

 

3. den – pondělí 30. 4.

Vyspání po akci, sušení, odpoledne návštěva, jedna skupina navštívila jeskyni Aggtelek, druhá menší nepřístupnou jeskyni s pěknou výzdobou. Večer posezení na rozloučenou.

 

4. den – úterý 1. 5.

Odjezd stejnou cestou, jak jsme přijeli.

 

    Zobraz jako náhledy Zobraz velké fotky pod sebou Spusť prohlížeč

Copyright © 2006 Váš prostor, s.r.o. - všechna práva vyhrazena