Jugoslávie – Terstský kras 1980

Letošní výprava ZO 6-14 Suchý žleb si vzala za cíl poznat tuto klasickou a světoznámou krasovou oblast. Terstský kras leží mezi Škocjanskými jeskyněmi a Terstským zálivem. Na povrchu se vyznačuje nepřeberným množstvím závrtů. Pro podzemí jsou charakteristické především propasťovité systémy. Jeskyňářům se však dosud pouze na dvou místech podařilo proniknout až na aktivní tok Notrjanské Reky. Ta se noří ve Škocjanských jeskyních a od vývěru v Terstském zálivu, kde je známa jako Timava, ji dělilo přes 40 km neznámého toku. Poprvé pronikl člověk k podzemnímu toku v roce 1841 v jeskyni Labodnica (Grotta di Trebiciano) v hloubce 329 m. Bylo to v souvislosti se zajišťováním pitné vody pro Terst a značná část propasti byla uměle vykopána. Podruhé se jeskyňáři dostali na aktivní tok až v roce 1972 v jeskyni Kačna jama (Abisso dei Serpenti, Hadí jeskyně) v hloubce 357 m. Tohoto úspěchu dosáhli jeskyňáři z Logatce (Slovinsko) a byl právem považován za objev desetiletí.

Kačna jama byla vlastně naším náhradním programe, neboť svého původního cíle, Žankany jamy, jsme se museli pro nebezpečí záplavy vzdát. Nutno dodat, že šlo o náhradu více než důstojnou a to jak z hlediska sportovního, tak i speleologického. Systém začíná ve dně rozlehlého závrtu výrazně erodovanou 165 m hlubokou studnou. Naši hostitelé a průvodci ze Sežanské skupiny zvolili sestup i výstup bez mezistupňů. Instalování lan, sestup i výstup usnadnily jednak fixní traverzy nad studnou, jednak dvěstěmetrové lanoEdelrid Superstatic. Rádi jsme kolegům ze Sežany potvrdili, že testy označující toto lano pro dané účely jako zdaleka nejlepší jsou pravdivé. Slanění bylo zážitkem obzvláště pro další lezce, kteří mohli spíše tušitnežli vidět v druhé polovině sestupu monumentální dvoranu 80 m vysokou, přes 50 m širokou, která plynule přechází v Západní chdobu. Tato chodba v nás vzbudila svými rozměry spíše dojem krasového žlebu v noci nežli jeskyně. Přátelé ze Sežany nás obzvláště upozornili na hezky vyzdobené nejužší místo chodby zvané „Úžina“. Koridor se zde vskutku zužuje v krátkém úseku na profil 15 x 8 metrů. V komplikovanějším pokračování jsme se dostali až k jezírkům, za nimiž vede cesta dále až k aktivnímu toku Reky a po ní několik kilometrů směrem k Jadranu. Naše cesta však vedla zpět do dvorany a odtud Východní chodbou až na dno Blátivého dómu v hloubce 305 m.

Z dalších jeskyní Terstského krasu v Jugoslávii též známého pod pojmem „klasický kras“ jsme navštívili jeskyni Vilenici. Tato jeskyně byla objevena v 17. století a je nejstarší turisticky zpřístupněnou jeskyní v Jugoslávii. V současné době, kdy jeskyně obhospodařuje ve vlastní režii jeskyňářská skupina ze Sežany, je v horní části jeskyně instalováno osvětlení pomocí benzínového agregátu. Jako naprostá většina zdejších jeskyní začíná i Vilenica ve dně mohutného závrtu. Odtud klesá poměrně strmě rozměrná chodba nesmírně bohatě a barevně zdobená krápníky v délce 1000 m. Zde končí turistická část a dále ke dnu v hloubce 187 m jsme pokračovali podle šipek labyrintem v balvanitých sborech.

Jednou z nejhezčích propasťovitých jeskyní v okolí Sežany je Lipiška jama hluboká po nedávných objevech 235 m. Vstup leží opět ve dně závrtu cca 30 m od asfaltové silnice ze Sežany k hotelu Maestoso u Lipice. Vyjma 15 m vertikálního stupně na počátku lze celou jeskyni prolézt bez lezecké výzbroje. Na poměrně snadnou dostupnost doplácí krápníková výzdoba rabovaná hlavně ve vyšších částech. Jeskyně má podobně jako Vilenica charakter mohutného bohatě zdobeného koridoru poměrně strmě klesajícího. Nová část byla objevena díky prolongaci v balvanitých sborech a až na dno je neméně monumentální než horní část. Mohutná spodní chodba má hlinité dno, v němž jsou místy vyvinuty drobné podezemní závrtky. Pokusy o prolongaci na absolutním dnu propasti nebyly dosud úspěšné.

Poměrně blízko leží rovněž poslední navštíená propast v okolí Sežany Škamprlova jama. Ze dna závrtu zde padá dešťovou vodou výrazně erodovaná padesátimetrová studna. V suti na dně se povalují spousty brusných kotoučů, ale rovněž munice z poslední války. Ze dna pokračuje několik set metrů suchých bohatě zdobených chodeb vyvinutých ve dvou patrech. I na nejzazších místech jsou spousty nápisů, nejčastěji italských, sahající k počátku století.

Zajímavá byla rovněž povrchová exkurze na skalku Sablenici nad vsí Lokev. Odtud lze přehlédnout téměř celou depresi rozkládající se mezi Škocjanem a Terstským zálivem, posetou stovkami závrtů. Jeskyňářům odchovaným Moravským krasem se přímo nabízí porovnání s pohledem z Helišovy skály na Macošskou plošinu. Podstatný rozdíl tkví v tom, že z Helišovy skály člověk pohlíží na krasový terén, jehož hlavní podzemní toky jsou již objeveny. Zde ze Sablenice hledíme na depresi, v níž nejeden závrt má teoretickou naději skrývat pod sebou přes 300 m hluboké propasťovité systémy sahající k hladině podzemní Notrjanské Reky. Její tok je dosud přes skvělé objevy v Kačné jamě z největší části nepoznaný. Závidíme kolegům ze Sežany takové perspektivy. Komunikace některých lokalit jako například jamy v Kanjaducach s podzemním tokem je nesporná, jak dokazují silné průvany při náhlých zvýšeních stavu Notrjanské Reky. Dosavadní pokusy o proniknutí na podzemní tok se nesetkaly s úspěchem. Ve zdejším kraji většinou není zvykem systematicky těžit materiál v některém ze závrtů či propastí. Dosud je nejobvyklejší způsob objevování nových propastí takový, že jeskyňáři udělají rojnici a postupují. Nezřídka jsou úspěšní a zaregistrují nové propasti i několik desítek metrů hluboké.

Důstojným zakončením letošní krátké výpravy byla exkurze do Velké ledové jeskyně v Paradaně. Tato jeskyně se nachází jižně od Julských Alp v pohoří Trnovski gozd a ve světě je známa inverzí vegetačních pásů. Z Ajdovščiny nás ke vchodu zavedl prezident místního horolezeckého svahu. Z města ležícího 200 až 300 m n.m. jsme se vyšplhali nejprve po asfaltce, později po makadamu odvážnými zářezy a tunely až téměř ke vchodu ve výši 1100 m n.m. Cestou nás zaujal pomník postavený na památku Čecha J. Ressla, vynálezce lodního šroubu, který zde působil a projektoval rovněž stavbu zdejší silnice.

V serpentině poblíž jeskyně jsem se důkladně připravili na sestup. Z literatury jsme věděli, že průměrná teplota v jeskyni se pohybuje kolem 1oC, některé partie mají celoročně teplotu pod bodem mrazu. Dvě až tři vrstvy overalů, dvoje ponožky i vlněná čepice pod přilbu, to vše se později ukázalo jako zcela opodstatněné. Při sestupu po svahu obrovského závrtu jme se dostali až ke hladině jeskynního chladného vzduchu. Zde venkovní teplota kolem 30oC klesá během několika metrů k teplotě těsně pod bod mrazu. A začíná zde rovněž sněhové pole. Po sněhu bez problémů sestupujeme až k ledovému svahu, končícímu vertikálním stupněm v jezírku. Tento stupeň si již pro neznalost terénu netroufáme slézt volně, proto slaňujeme. Od jezírka traverzujeme do propasti, v níž se rozdvojuje jeskyně na větev končící v hloubce 240 m a na hlavní větev sahající do 382 m.

Historie výzkumu Velike Ledenice začíná již v roce 1917, kdy její horní část prozkoumali I. Michler a P. Kunaver. Až do roku 1977 bylo známo jen 120 m propasti. Koncem roku 1977 a během roku 1978 pronikli jeskyňáři z Logatce postupně až na stávající dno v hloubce 382 m.

Samozřejmě se rozhodujeme pro sestup hlavní větví. Po chvíli se nám daří nalézt sedlo mezi oběma větvemi propasti. Ze dna Michlerovy dvorany v hloubce 120 m vede cesta objevným meandrem do obrovské Nové dvorany. Její strmě klesající dno je tvořeno řícenými bloky nezřídka přes 7 m velkými. Nejnižší část dvorany přechází do labyrintu mezi zaklíněnými bloky. Kuriosní je, že tyto bloky tvoří zároveň „strop“ studny, příhodně objeviteli nazvané Stometrca. Proplétáme se labyrintem, který pečlivě označujeme bílými papírovými šipkami až na dno závalu. Zde po krátkém občerstvení uvazujeme na nejnižší zaklíněný balvan svázanou osmdesátku a šedesátku a za pár minut brzdíme o sto metrů níže.

V dalším pokračování se výrazně mění charakter jeskyně. Zatímco ????? část byla typickou ledovou jeskyní a střední část měla převážně řícený charakter, nyní se dostáváme do ostře erodovaných a korodovaných meandrů a studní. Předpokládá se, že tato část jeskyně vznikla převážně v pleistocénu činností vod z tajícího ledovce. Nyní jsou meandry a studny protékány jen zcela nepatrným potůčkem. Sledujem názorný příklad, kdy geologická stavba předurčila erozi a další pokračování propasti. Jurské světlešedé deskovité vápence zde upadají tak jako v generelu celé pokračování propasti pod úhlem 45o k jihozápadu až západojihozápadu na stávající dno propasti v hloubce 382 m. Ve výzkumu Velké Ledenice však ještě nepadlo poslední slovo. Nejnižší neprůlezné partie jeskyně leží ještě mnoho set metrů nad úrovní vyvěraček a jsou zde silné průvany.

 

Použité materiály:

Habe F., Šajn S., Šleno J. 1978: Show Caves of Slovenia (guide)

Naše jame, č. 15/1974 a č. 20/1979, Ljubljana

 

RNDr. Jiří Otava

ZO ČSS 6-14 Suchý žleb

 

Psáno pro Stalagmit č. 6-8 1980

 

    Zobraz jako náhledy Zobraz velké fotky pod sebou Spusť prohlížeč

Copyright © 2006 Váš prostor, s.r.o. - všechna práva vyhrazena