Francie 94 - Gouffre Jean-Bernard


O pokračováni projektu Jean-Bernard bylo rozhodnuto již v létě 1993, kdy naše devítičlenná výprava podrobně zmapovala oblast nejhlubší jeskyně světa s jediným nepatrným nedostatkem - nenalezla nejvyšší vchod C37 (viz Speleofórum 94). Proto v sobotu 10.9.1994 vyjíždí z Rudice minivýprava ve složení Lojza Nejezchleb (vedoucí výpravy), Luboš Pacho Kuchař, Roman Šebela (6-04 Rudice) a Ota Šimíček (6-14 Suchý žleb), jejímž cílem je právě nalezení vchodu C37.


Putujeme přeloženou Oťasovou Škodovkou 105 po známé trase, během níž se nejprve stavujeme v rakouské veledíře Lamprechtsofenu, podívat se alespoň do přístupné části jeskyně. Uplatit správce sborníky a rumem se nám nedaří, tak každý o 30 ATS lehčí vstupujeme do mohutného portálu jeskyně. Elektrické osvětlení nepříliš osvicuje vzhůru stoupající jeskyni protkanou šíleným schodištěm. Uměle vybetonovaný vodopád nás příliš nenadchne, stejně jako celá jeskyně. Pokračujeme na Švýcarsko, kde se navečer stavujeme v Höllochu, ale máme smůlu - je zavřeno. Druhý den, 12.9. v poledne, jsme opět ve francouzském Samoene. Nevitá nás přívětivě - prší. Vyjíždíme na horní parkoviště (997 m n.m.) na úpatí hřebene Criou, kde za prudké bouře trávíme noc ve stanech. Počasí se umoudřuje, balíme materiál a každý s třicetikilovým nákladem na zádech stoupáme ke vchodu B21 (2211 m n.m.), kde se nám daří zřídit pohodlný bivak. Cestou se zastavujeme na Refuge de Folly pozdravit naší známou chatárku Josete Moatti. Při nádherném, již chladném západu slunce, stavíme u B 21 dvě Gemmy.

Druhý den se vydáváme hledat C37 (2315 m n.m.). Nakonec, po několikahodinovém zmateném pobíhání a skákání po nádherně erodovaném vápenci, vchod nacházíme tam, kde bychom ho nečekali. Vracíme se do bivaku pro lana a výstroj a pozdě odpoledne narychlo mizíme ve vstupní šachtě, protože na povrchu se rozpoutala sněhová vánice. Vstupní partie jsou typické horské studny - úzké a ostré. Po několika šachtách a úzkých meandrech překonáváme námi obávané "S" a dostáváme se asi do -80 m, kde nás zastavuje úžina bez jakéhokoliv náznaku kotvení. Studený déšť z okolních stěn velí k ústupu. Počasí nám nepřeje. Melancholické babí léto se mění ve sněhovou bouři, která nás pouští ze stanu až za dva dny. Jediná naše činnost je jíst, spát a průběžně odhazovat těžký sníh ze stanů, jejichž vnitřní prostor se neustále zmenšuje. Po více než 30 hodinách strávených v těsných kopulích nám pohled na 75 cm hlubokou sněhovou přikrývku připadá jako zlý sen. Je jasno, mrzne.


Vykopáváme stany za pomoci alu-hrnců a Lojza, Pacho a já se brodíme čerstvým sněhem k C37, narychlo odstrojujeme vstupní šachtu, vracíme se k Oťasem 1ikvidovanému bivaku a spěšně odcházíme do údolí. Zůstávají po nás jen dva zelené travnaté fleky. Alespoň víme, jak to tady bude vypadat v zimě. Mokří přicházíme na chatu Folly, kde se nás ujímá Jossete, která nás hostí a ubytovává. Příjemný večer plný jídla nám zpestřuje Lulu, místní lovec kozorohů, svými eskamotérskými kousky. Ráno pomáháme přetransportovat balené uhlí, PB bomby a jiný materiál zanechaný zde helikoptérou, do výborně zásobeného skladu, loučíme se a za mizerného počasí pokračujeme v cestě do údolí. Navečer zkoušíme kaňonovat v Les Allmands, ale je moc vody. Balíme a vydáváme se na jih - na Vercors, podívat se ke známé propasti Gouffre Berger. Auto necháváme na opuštěném parkovišti a po dvou hodinách strávených cestou ke vchodu a zpět nás čeká nemilé překvapení. Proseklá přední pneumatika a rozbité pravé přední okénko nás přesvědčuje o tom, že v době naší nepřítomnosti jsme měli nezvanou návštěvu. Zjišťujeme, že chybí "pouze" Oťasova fotobrašna s obsahem asi za 50 000,- Kč. Po dlouhé době se nám daří zburcovat z polední přestávky četníky v nedalekém Autrans, ale zlatí četníci ze Sant Tropez i Luis de Funese. Nic. Okno vyplněné kusem igelitu nám nedovoluje nic jiného, než se dát na zpáteční cestu. 20.9. jsme zpátky v Rudici.

Roman Šebela (ZO ČSS 6-04 Rudice)

Publikováno: Speleofórum 95, Česká Republika 1995

 
Copyright © 2006 Váš prostor, s.r.o. - všechna práva vyhrazena